U mě to byl strach a zároveň výzva. Dala jsem to; usnula jsem sice až kolem 2 hodiny ranní. Strach má fakt velké oči a včera u mě i uši, slyšela jsem medvěda. Byl to proces.

Nakonec jsem usnula únavou a s pocitem, že ve svém srdci jsem v bezpečí. Původně jsem chtěla vyrazit sama. Jsem vděčná, že mě kamarád Štěpán podpořil a šel se mnou.

Uprostřed kraje blanických rytířů kousek od kamenného stolu na Velkém Blaníku jsme přenocovali a taky si povídali, naslouchali si a mlčeli, sdíleli, chodili v botech i naboso, vnímali krasu lesa, ženskou a mužskou energii. Všímali jsme si obyčejných situací, které mezi námi vznikaly.

Co vyplynulo: nesnažit se “ovládat” druhého, když se Vás něco dotkne. Když dostanete strach. Být k sobě brutálně upřímní. Jít s kůží na trh. Nenasazovat masku. Dnešní svět miluje masky. Masku hodného člověka. Masku, co by tomu řekli lidi. Masku oběti záchranáře. Masku nevyžádaného radílka.

Prostě si “přiznat barvu”. Říct na rovinu druhém člověku, jak to máte, jak se cítíte.

Největší věc je neztratit sám sebe, zůstat věrný sám sobě, svému vnitřnímu vedení.

I o tom je nový díl podcastu o mužské a ženské polaritě v rámci série “Hovorů se Srdcem”. A také o našich slabostech, intimitě duše a těla, o jemnosti a laskavosti – k sobě a i k druhým, ať se vztahujeme v partnerském vztahu nebo v přátelském či pracovním vztahu.

Těším se naslyšenou,

Andrea💫♥️